Sobotní večer na Nově patřil udělování Slavíků. Nejzajímavější (jediné zajímavé) momenty byly dva. Postup rasisty Tomáše Ortela a jeho kapely Ortel do finále v kategorii Zpěvák roku, resp. Kapela roku. A nekontroverzní otázka, jestli Karel Gott vyhraje svého 40. Slavíka a i přes svou těžkou nemoc se pro něj dostaví.
Kořeny Tomáše Ortela jdou snadno vystopovat ke spoluzaložení neonacistické kapely Conflict 88. Kapela Ortel, přestože je rétoricky umírněnější, má za sebou spolupráci s Dělnickou stranou. Takže se nedá mluvit o jasné hranici mezi nešťastným angažmá v Conflictu 88 a nezávadnou tvorbou kapely Ortel.
Jak se to mohlo stát? Kapela Ortel sice není tolik rasistická jako Conflict 88, ale pořád dost. Texty jejich písní rezonují v současné islamofobní scéně natolik, že přiopilí posluchači jsou ochotní přeslechnout rozladěnou kytaru a ignorovat propracovanost myšlenek na úrovní základní školy.
Videoklip k písni Mešita se stal virálním stejně jako meme “A na naše děti musíme sbírat víčka”, kterým se česká národovecká scéna snaží upozornit na kontrast mezi přijímaním migrantů a neschopností státu postarat se např. o děti nemocné rakovinou. O tom, že sbírání víček pomůže víc dárci k dobrému pocitu než obdarovanému k uzdravení, protože si za pytel víček může koupit akorát kafe v nemocničním automatu, se tu nemá cenu dlouze rozepisovat.
Většina diváků byla ovšem napnutá kvůli Karlu Gottovi, který v současné době bojuje s rakovinou tlustého střeva. A tak nám souboj Tomáše Ortela s Karlem Gottem o první místo odpověděl na otázku: Můžou víčka porazit rakovinu? Nemůžou. Což je pro Naštvané matky – facebookovou skupinu spolupracující s hnutím Islám v České republice nechceme – špatná zpráva ve všech významových rovinách. Obliba Karla Gotta a solidarita s nemocí vyjádřena posíláním hlasů nebyla překonána hysterickým víčka sbírajícím davem. Stejně tak sběrem víček těžko někomu nemocnému můžeme skutečně pomoct.
S nostalgií teď vzpomínám na dobu, kdy jsme byli pobouřeni silným napojením kapely Kryštof na Andreje Babiše a kdy se nám dělalo zle z Klusových přeslazených zamyšlení o pomíjivosti života. To je oproti tomu, že se pivní nazifolk dostal do hlavního vysílacího času a postupně se prokousává do mainstreamu, těžká pohoda.
Díky malému počtu hlasů jsou podobné soutěže snadno ovlivnitelné tím, že se nějaká zájmová skupina dohodne na protlačení svého favorita. S tím se dá udělat pouze to, že nebudeme výsledkům přikládat větší váhu, než si zaslouží. Za zamyšlení více stojí potlesk publika složeného z velké části z mediálně exponovaných osobností. Nevěděli, kdo finalista dvou kategorií je? Je jim to jedno? Nebo moc dobře vědí, kdo je Tomáš Ortel, považují jeho tvorbu za odpad, ale měli strach, že zabučení se negativně promítne do počtu fanoušků, z kterých žijí? Ani jedna z možností není moc dobrým signálem.
Co bude následovat? Televizní přenos Megakoncertu Ortelu s Alešem Brichtou? Příští Cenu Ferdinanda Peroutky získá Jiří Ovčáček? Nevím.